Bývaly doby, kdy Rafael Nadal uznával za své druhé město kromě rodného Manacoru výhradně Paříž. Tamní antuka mu prášila jeden velký triumf za druhým, nebylo důvod hledat jinde. Jenže pak Španěl potkal Londýn.
Finále Wimbledonu z roku 2008 zůstane pro spoustu lidí nejspíše nadosmrti největším tenisovým zážitkem všech dob. Nadal tehdy v epickém souboji sesadil z travnatého trůnu Rogera Federera a tenisový románek s městem nad Temží propukl ve vášeň. Když o rok později nemohl titul kvůli zranění obhajovat, byl zdrcený. A pořádně natěšený na další rok, což letos ve finále bohužel odnesl Tomáš Berdych. Nyní je Nadal na místě činu znovu, v Londýně je připravený ovládnout Turnaj mistrů. Nadal byl na lopatkách v pohodě "Neskutečný zápas. Byl to opravdu těžký boj s jedním z nejlepších hráčů na světě," spustil po výhře 7:6, 3:6 a 7:6 před novináři Nadal. Polovina ho přitom možná proklínala, vždyť vyřadil "jejich Andyho". Ale za to neskutečné představení mu zároveň musela děkovat. Byl to boj o každý míček. První set urval Nadal v tie-breaku, ve druhém pak vedl 3:2. Jenže následně pro sebe Murray získal 17 z 23 výměn a čtyřmi hrami v řadě rozhodl o tom, že o vítězi bude muset rozhodnout třetí set. "Ve druhém setu jsem byl trochu unavený. Když mě brejknul, bylo mi jasné, že bude velmi těžké se v tom setu vrátit," připustil Nadal a byl dobrým prorokem. Murray set dohrál v poklidu a celá londýnská O2 Aréna s napětím očekávala, cože se bude dít v tom třetím. Nikdo ale nejspíše nečekal takové drama. Nadal vedl už 5:3, Murray se ale dokázal vrátit a vynutit si další tie-break. V něm vedl 3:0 a podával, ale ani to mu nestačilo. Nadal ukázal, proč je světovou jedničkou a neskutečné vyvrcholení zápasu ovládl. "I když jsem ve zkrácené hře prohrával 0:3 a 1:4, pořád jsem byl v pohodě. Pořád jsem si opakoval, že vždycky tu je nějaká šance," odhalil Nadal své oprávněné sebevědomí, které bude potřebovat i v očekávaném finále proti Rogeru Federerovi. Murray v Londýně nemá štěstí V to tajně doufal i Andy Murray, jeho semifinálové londýnské prokletí ho ale neopustilo. V posledních dvou ročnících WImbledonu skončil pokaždé mezi nejlepšími čtyřmi a stejný osud ho potkal i nyní. V zápase, ve kterém byl tak blízko. "Dnes jsem odehrál velký zápas. Jestli je to nejlepší utkání, které jsem hrál a prohrál, to nevím. Ale jednoznačně to byl velký zápas," byl na sebe před novináři Murray oprávněně hrdý. Stejně jako byl hrdý, byl však zklamaný. Stále nemohl vstřebat, že mu tak nádherný zápas proklouzl strunami rakety: "Byl to jeden z těch zápasů s dlouhými a velmi dobrými výměnami. Na jednu stranu je skvělé, že jsem mohl být jeho součástí. Určitě ale není skvělé, že jsem ho prohrál."
V základní skupině smetl Berdycha s Djokovičem a v krásném zápase udolala Roddicka. To byla ale pouze předzvěst semifinálové bitvy s domácím Andym Murrayem, která, i když byla na tři sety, se přiblížila té wimbledonské s Federerem z před dvou let.